Rozhovor v Klíčení č. 3

( Klíčení č. 3 – časopis od dětí, vydává ČSAF )

PDF ke stáhnutí zde.

Když nehrajeme v kapele, tak hrajeme v jiný kapele – Rozhovor s kapelou Křikzticha

Jak byste popsali hudbu, kterou hrajete?

Nerv: Je to takovej mix postojů a pohledů. Z mýho pohledu to vyjadřujou různý věci, který se doplňujou, nebo naopak vyvracej navzájem a je to takovej pohled, ze kterýho si každej může vzít to, co se mu zrovna hodí, nebo to, co potřebuje ke svýmu dalšímu fungování. My mu dáváme jenom podnět, sbírku, ze který si každej může vzít, co chce. Jde prostě o to dát volbu něčeho jinýho.

Smrd: Pro mě je hudba, kterou hrajeme, jenom atmosféra, která doprovází slovo. Základ je, aby se mi líbila, takže ta hudba je různá. Hudbu sami většinou neděláme, jen některý beaty děláme sami, jinak nám to dělají kamarádi nebo si to někde stáhneme na internetu. Pro mě je to hlavně atmosféra, ta je základní. Není to ani hudba, spíš zvuky a atmosféra. Já tu hudbu mám rád stejně jako jakoukoli jinou hudbu (mohl by to klidně bejt folk), a spíš mě tam baví to mluvení. Nějaký ty náboje v tý hudbě, a ty jsou stejně v country jako v elektro hip hopu.

A „škatulkový“ zařazení?

Kolona: Myslim, že by se to dalo nazvat hip hop. Někteří lidi, co poslouchají hip hop, k tomu řeknou možná něco jinýho…

Smrd: Se škatulkováním je to složitý, protože každej si pod jednim slovem dokáže představit něco jinýho. Ke škatulce – hip hop je jednoduchej prostředek, jak dostat svý popudy a myšlenky k nějakejm uším, k posluchačům, je to rytmus, do kterýho se dá nějak zkrotit slovo, a je to dá se říct pouliční poezie. Tím neříkám, že děláme zrovna nějakou honosnou poezii.

Kolona: A právě ty škatulky jsou omezení. Když se lidi považujou za nějakou škatulku, za nějakou subkulturu, tak se tím navzájem omezujou, protože tím vzniká další hranice, kterou si ty lidi vytváří, a ty hranice pak musí někdo znova překračovat.

Jak a proč jste začali hrát? Kdy jste vystupovali poprvé?

Kolona: Začali jsme hrát v říjnu 2010 a poprvý jsme vystupovali v Jihlavě, podruhý na Slovensku v Bratislavě.

Smrd: Já si pamatuju, kdy to bylo poprvý, protože se tam zrovna ocitla moje máma, a já jsem měl tehdá jednu písničku, kterou jsem tam hrál jako druhou nebo třetí, a ta byla pro mámu, o tom, že jí dávám málo a měl bych víc. To pro mě bylo takový dojemný.Ach!

Začali jsme hrát kvůli tomu slovu. Chtěl jsem něco říct. A pak jsem v tom slovu našel i oblibu, takže mě baví ještě si s tím hrát. Věnuju tomu svůj volnej čas.

Kolona: Já jsem vždycky hrál v nějakejch kapelách, v jedný jsem zpíval, byla to klasická punková kapela, taková ta lopatoidní, a hrozně mě bavilo tam psát texty. A pak když jsme se rozpadli, tak jsem neměl žádný ukojení toho psaní. A když už jsem psal, tak mi přišlo dobrý najít nějakej způsob, jak to říct i víc lidem, a pak vlastně přišel kamarád, kterej mi dal první hiphopovou kapelu, která měla dobrý texty (do tý doby jsem slyšel jen hip hop s textama, co nebyly o ničem), tak jsem si říkal, jó, to je dobrej nápad, jak to strčit do muziky. A tak to bylo jasný, ten hip hop.

Smrd: Je to jednoduchý, člověk si sám může pustit nějakou písničku a do ní říct to, co zrovna chce říct.

Kolona: A může to říct i na ulici.

Smrd: Může to říct i bez tý písničky, může se držet jen nějakýho rytmu, tleskání, třeba jen tleskání v hlavě.

Kolona: Je to prostě dobrej nástroj.

Smrd: Nemusíte si kupovat bicí a kytary a bedny za dvacet tisíc. Nemusíte ani nic umět, jen chtít něco říct.

Trochu si nevim rady s tím, že si každej řekne: Nemusím vůbec nic umět, ale můžu to dělat. A pak se ukáže, že ty lidi, co je stojí za to poslouchat, fakt něco uměj.

Nerv: To záleží na tom, co od toho ty lidi čekaj nebo co chtěj předávat. Kolikrát někomu stačí, aby byl slyšenej.

Smrd: No já mam třeba i jinej projekt, kterej nikdo neposlouchá, protože je to takový těžko srozumitelný. Ale mně to tak úplně nevadí, že se to nedostalo ke všem, ke kterejm se to mohlo dostat. Je to na dlouhý lokte. Měl jsem potřebu nějakym způsobem to vypustit a ta hudba mě inspirovala zrovna k tomu slovu a je to třeba takový pseudosurrealistický. Beaty jsou od producenta, kterej dělá i pro Křikzticha, dělá takový rozklepaný elektro.

Čím se ještě zabejváte ve volnym čase?

Kolona: Někdo staví výtahy…

Smrd: To neni volnej čas.

Kolona: Je, je to volnej čas, ukradenej volnej čas. Měl by to bejt volnej čas. My jsme teďka prostě začali všichni pracovat.

To je první takovej zážitek?

Smrd: První trvalejší. Předtím to byly takový úseky práce, ale teď to vypadá, že práce nás chce až do důchodu.

To je blbý?

Smrd: Ale ne, to neni všechno úplně marný. Akorát mi to poznamenává dost náladu na to, co si mám vybírat za činnosti ve volnym čase, takže pak často jen ležim.

Nerv: Já třeba ve volnym čase hodně hraju šachy. To je činnost, která mě učí, jak bejt důslednej a přesnej. Celkově mě to do života hrozně posiluje, je to taková forma, kde se i vybiju, je to agresivní. Vono se to na první pohled nezdá, ale jsou tam veliký epický bitvy, agresivní, plný zvratů, plný děje. Je to možná divný, ale hrozně mi pomáhá vyplňovat takhle volnej čas. Abych si odpočinul a zároveň u toho úplně neotupěl.

Čím dýl budete pracovat, tím lepší možná budou vaše texty.

Kolona: Možná naštvanější? Mě to asi baví, pracovat.

Smrd: Ty máš takovou práci s lidma. Já mam s materiálem.

Já třeba eště chodim rád do přírody. Takový ty čundry, to mam hodně rád, to je sezonní, v zimě ne, ale mam rád léto.

Kolona: Děláme spoustu různejch věcí. Když nehrajeme v kapele, tak hrajeme v jiný kapele a jezdíme po koncertech. Ještě taky děláme časopis.

Hrajete spíš pro velký nebo vaše muzika zajímá i děti?

Kolona: Může to poslouchat i dítě v břiše.

Nerv: Já myslim, že kolikrát mam v těch textech i obrazy, u kterejch nevim, jestli by z toho mohlo mít dítě rozum. Nebo i ten dospělej. Kolikrát ani já. Kolikrát ten text i pro mě samotnýho vyzní úplně jinak, najednou v tom slyšim jinej význam. Může ho poslouchat, kdo chce, ale je otázka, co si z toho vezme. Myslim, že je to dost otevřený. Lidem vždycky běží něco v hlavě, někam jdou, někam spějou a vnímají různý podněty, který přepracovávají k dalšímu svýmu uvažování. Je to normální, jako u kterýkoli jiný formy. Já mam třeba mladýho bráchu a von fakt dokáže vnímat věci na vysoký úrovni.

Kolona: Mnohem víc než ty dospělí.

Nerv: A stejně tak znám spoustu mladejch lidí, deset jedenáct let, který vnímaj některý věci dost podobně jako já. Záleží na tom, co si kdo z toho potřebuje vzít.

Kolona: My jsme taky děti. A posloucháme to. Co si budem říkat, posloucháme nejvíc sami sebe.

To každej.

Kolona: Jsme prostě egoisti, a proto děláme hip hop.

Smrd: Kolikrát je otázka, jestli je ta forma pro děti. Jestli je lehčejc poslouchatelná. Ta hudba jako taková. A to je myslim beat od beatu. Některý jsou melodický, nejsou krkolomný, a některý se leckomu nelíbí. Nemůžu taky říct, že by děti měly nějakej jednotnej vkus. Ani to nechci říct a byl bych rád, kdyby to bylo naopak.

Co si myslíte o časopisu od dětí?

Smrd: Já když jsem to viděl poprvý, tak jsem byl překvapenej. Než jsem se na to koukl, myslel jsem, že je to pro děti, klasická nalejvárna. Ale to byl jen první dojem.

Nerv: Myslim, že děti mají hroznou sílu, ač nevědomky, a možná některý dospělí toho trochu zneužívaj. Každej hledá nějaký to svoje štěstí v životě, a když ho nemůže najít, tak si nakonec najde partnera a udělá si dítě, a ty děti jsou hrozně silný prvky. Já třeba vnímam lidský myšlení jako další prvek, jako třeba železo, a děti jsou natolik silný, je v nich tolik energie, že jsem hrozně rád v jejich společnosti – ač z nich tu energii i já saju a cejtim se trochu blbě. Vyzařujou prostě štěstí a energii, a proto myslim, že je dobře, když budou dělat časopis nebo cokoli, dokud nejsou úplně ovlivněný. Je to o to čistší a má to co říct lidem, který už dávno tuhle schopnost nemaj. Myslim, že dneska se hodně obalujeme takovym tim syntetickym štěstím. To ty děti neumí, ty řeknou: Proč je to takhle na hovno? Je dobře, že nám to můžou říct. Ačkoli my z nich tu energii vysajeme, až se z nich potom stanou my.

Kolona: Já jsem třeba měl možnost pracovat s malejma dětma, postiženejma, a to byl pro mě životní zážitek. Byli jiný a jak si jeli ještě v jinejch světech než těch dětskejch, tak to pro mě bylo úplně nový. Každej si vytváříme jiný světy a od toho dětskýho pohledu se můžem leccos přiučit.

Smrd: Protože je míň pošahanej. Všema těma zvykama a normama.

Kolona: Taky záleží, co mají za rodiče. Když ti předaj nějakej pošahanej zvyk, tak ho budeš mít.

Nerv: Ani o tom vlastně nevíš.

Vaše písničky se určitě nehrajou v rádiu, takže o vás moc lidí neví. Nevadí vám to?

Kolona: Já bych uved na pravou míru, že to neni pravda, protože nás v rádiu hráli. Hráli nás na rádiu Vrak a na Rádiu 1. Museli tam ale vypípat nějaký slova.

Jo?

Kolona: Jo.

Smrd: Vypípali nás? To ani nevim.

Kolona: Vypípali nějaký slova, nevim jaký, asi ty klíčový.

Ale fungujou různý rádia, jako třeba zrovna to rádio Vrak, což je taková pirátská stanice, která vysílá každej čtvrtek od pěti hodin na radiovrak.cz.

Ale v týhle zemi je to malý, stejně tak jako na vesnici když si někdo prdne, a za rohem má zlomenou ruku, tak tady to takhle funguje.

Smrd: Mě osobně mrzí, že nás poslouchají spíš lidi, který poslouchají hardcore a punk, a že je míň těch, který jinak poslouchají hip hop a jsou míň dotčený těma věcma ohledně nejedení masa a nenakupování…

Kolona: O to zajímavější je pak ta konfrontace, když hrajeme na koncertě, kterej je „víc hiphopovej“, a přijdou tam lidi, který to nikdy neslyšeli. Už se mi to párkrát stalo…

Smrd: O tom právě mluvim, že by to chtělo častějc. To bylo to povzdychnutí nad tim počtem posluchačů – že bych si toho jednoho člověka (ne nějakym jeho významem ve světě) počítal v hlavě jako fanouška dvakrát.

Kolona: Ale znova bych řek, že největší fanoušci jsme my sami a my o sobě víme a to nám stačí. Díky nám o tom ví kolektivní vědomí… Takže víc to musíme poslouchat my sami, a tím pádem stoupneme v hitparádě.

Co kdyby vám někdo nabídnul velký prachy a k tomu nějaký omezující podmínky?

Kolona: To se nám už jednou stalo. Cukali jsme se, ale pak jsme si to vzali.

Smrd: Ale tam šlo o to, že přišlo strašně moc lidí na koncert a pořadatel nám dal peníze, který byly pro něj. My jsme mohli říct, nech to, dneska máš splávek… ale neudělali jsme to.

Podmínky já si strašně nerad nechávám klást.

Kolona: Když někdo takovej napíše, tak na to ani neodpovim.

Smrd: Já bych odpověděl – a nepřijel.

Nerv: To by to, co děláme, ztratilo tu prapůvodní myšlenku.

Smrd: Ztratili bysme volnost projevu. A ani nevim, proč by to vlastně někdo dělal. Já vim vlastně na co to přepočítávat: jedno vystoupení a nezahrání těchhle tří písniček by znamenalo nejít tejden do práce, třeba. Ale stejně vim, že tohle udělá člověk jednou, a pak už mu to neni podruhý blbý.

Kterej váš text máte hodně rádi?

Kolona: Já mam rád všechny.

Smrd: Já mam taky rád všechny. Některý třeba nemam rád, ale jinak mam rád všechny. Řek bych, že k věci je písnička Zvony.

ZVONY (beat: Edosh, text: Pacient, Smrd, Kolona)

Všude slyším jakou dělám chybu, že tak zewlim tu hru na život, co je na talíři společnosti. Že to takhle nikam nedotáhnu a že s takovou zůstanu na krku těm, kterým na mě záleží. Prej je to tak nastavený. Ale já seru na vaše pravdy – jen málo z vás mi dalo něco, co bych si chtěl nýst dál, ale stejně jsem narvanej k prasknutí.

A že zvony mi to odbily a že sám jsem si odzvonil – říkaj mi pohledy, když padne řeč na moje vzdělání. Prej sem si posral ŽIVOT a že to poznám za pár let, jako bych nevěděl jak kouká dnešní svět na smrada, co vysral se i na střední. Prej že bez papíru neseženu prostě práci – práci kterou musíš trpět kvůli jiným papírům – papírům, bez kterých se utopíš v papírovým moři starostí. V moři účtů, složenek a dluhů. A tak nějak tady je jádro mýho pudla se základkou. Nějakej papír pro mě totiž nikdy nebyl dostatečnou motivací – to by ale vynahradil ten stálý přísun někdy zajímavejch informací, jen kdyby po mě nechtěli, abych olizoval prdel slepý aroganci s falešnou autoritou. A to oni chtěli – a tak sám sem si vlez na dno papírový prdele, kde všichni sráči jako já jsou jen hovna na vysrání. Ale mě je tu dobře! Zespod mám totiž lepší výhled na panorama dobra a zla. Mimoto před lůzrem se zmetci nestydí ukázat bez masky a ty pak z fleku vidíš, co skrývá jejich samoúčelová hra.

Od školy místo hodnot dostaneš jen sprostej papír. Ujištění pro trh práce, že seš schopnej najít cíl a šanci v tom co po tobě chtějí, co potřebují, s čím počítají a co už dávno mají. Tvojí účast ve hře zaručenou pouty potřeby utrácet, dluhy splácet a bejt vzornej plátce daní, účtů za bydlení a buch-buch ví jakýho pojištění. Zkrátka sankce za to, žes podlehl principům zrůdnosti umělý hierarchie. A dogma v tobě a v tělech ti blízkých tvoji autentičnost vymazala.

Sem znechucenej, jak monopol poznání diktuje – z toho, jak můj mozek někdo linkuje, podle obálkový metody o životě rozhoduje, jak všechny znalosti někdo privatizuje. A pomalu mění školy na fabriky a uvádí v praxi ty praktiky, který kdysi dávno někdo vyškrtal z učebnic, aby pak vdechl život do nové totality. A my pořád šlapeme do stejnýho hovna, který před náma už někdo milionkrát vyšláp – a v přednáškovejch sálech smrdí zdechlina a hypotékou zaplacenej titul života. Protože vzdělání je zboží, který má vysokou hodnotu tržní a než se nadechneš, už tě vedou k bankovnímu pultu a vymění ti mozek za lukrativní půjčku. Co v mládí psa nenaučíš, ve stáří už nenajde a tak se rozhodli vymýt nám mozky. A udělat z nás lehce ovladatelný trosky, co půjdou si suverénně za svým. Co přes mrtvoly budou kariéru budovat a pulzující společnosti styl určovat, protože s hrdostí přece nejdál dojdeš a bez vzdělání budeš jenom verbež.

A bez tebe nebude vzkvétat kapitalismu květ.

A nebudeš moct tak do záhuby poslat tenhle svět.

Radši než spokojeně přežívat v iluzi šťastnýho života, chcípnu v mraze před zamčenou halou nádraží. Pochcanej ve špíně, s plísní nenávisti k vám – vrytou ve ksichtě. Jen najít odvahu.

Zvracim, když musim k rozkroku pokroku pozlátka se sacim reflexem za prací. Do kolen se vracím kontrakcí lačníku ve zbytku morálky bez citu v krytu oprátky povinnosti. Atrapa života vryta do hlav, jak moje kolika logiky z nenávisti k předtuše budoucnosti v předurčenosti spoluviny v tlaku absurdity moci.

Co je důležitý ve vašich textech?

Kolona: Myslím, že už to bylo řečený hned na začátku, je to takovej mix postojů a pohledů, jako reakce na tenhle svět. Každej z nás píše trochu jinak a taky to máme tak nějak trochu jinak filozoficky hozený, ale přecejenom nás to spojuje. Spojuje nás to sdělení. Ať už je to temnej nihilismus, pozitivní apel, kritika nás samotnejch, osobní výpovědi, lyrický hrátky se slovama, či klasická „agitka“, důležitej je ten obsah a to, že se nad tím můžeš v reálným čase zamyslet. Teď a tady.

Stáhni si muziku zadara, přečti si texty, koukni na videa, obrázky, či odkazy na další podobný kapely jako je ta „naše“:

krikzticha.wordpress.com

Reklamy