Texty z alba „Křikzticha – Křikzticha“

Kapitalismus zabíjí

(text: Kolona, Smrad; rap: Kolona, Smrad, Afarastafa; beat: Annodomini)

Kapitalismus, krvelačná hyena co pro oběti nesahá daleko od svého mohutného torza.

naprogramovaná k sebedestrukci, avšak každou další obětí její síla stoupá,

kam šlápne, tráva už neroste, krev poteče, pot se nevsákne,

stroj běžící na plný obrátky, poháněnej náma samotnýma.

nucená práce, smrt pro zrádce, vězení pro neposlušný, blaho pro nevědomí.

článek v ozubeným kole drtí tvoje kosti, co naplat, plán se musí plnit.

vymodelovaná střední třída, neforemná masa vymytejch hlav,

jako nástroj novýho světovýho řádu a jejich fabrik z třetího světa.

proti kapitalismu, neokonzervatismu, neoliberalismu postav se čelem,

ničí tvůj život, krmí tě lží a maj tě pod dohledem.

máme v sobě sílu drženou pod pokličkou, zoufalství a hněv v srdci,

když se necháme utlačovat, nikdy neokusíme sociální (r)evoluci.

Světová krize, jedna velká bouda, to samy banky vymyslely aby do oběhu poslaly větší kvantum peněz,

vláda teď může provýst všechny škrty, nakrmit pracovní trh strachem.

majitelé firem můžou dělat co se jim zachce, když za branou čekaj stovky lidí se svou nejistotou,

hypotékou a rodinou hladovou.

k čemu jsou nám stávky, když odbory hnijou stávkokazem, podplaceným hajzlem a prašivou tripartitou, kapitálem ovládanou-temnou armádou lobistickou.

ti, co krizi vykonstruovali, za ní musí platit, světová banka, evropská unie, spojený státy, měnovej fond, G8, to oni zabíjí!

ideozločin,antikapitalismus nesmí bejt jen vejkendová póza mladický rebélie,

hra pro zvaný a nenáviděný a pro tvý vzory – gorily z guerily z gheta.

i tvoji rodiče, lidi co denně chodej do práce, zewl z ulice i důchodce,

se mnohem víc poučí z tvýho pernamentního upřímnýho odporu, než

z prvoplánovitý estrády pro média a pro ty co média považují za kata,

nestačí jen za doprovodu hesla třikrát do roka chopit se vesla a pak

hned přestat myslet kriticky a čekat že ti za to bude každej tleskat.

tak to přece nejde.

Sebeklam

(text&rap: Smrad, Kolona; beat: Phoenicz)

Proč vyčítat lidem že lžou druhým, když si stejně nejvíc lžeme sami sobě.

Zkus se vstříc postavit pravdě ve své hlavě, vyhneš se tak pádům z výšek nezměrných,

jen otázky a nikde žádné odpovědi, cítíš se jako bárka ve vlnách,

zítra snad vyřeším vše jednou pro vždy – si denně milosrdně nalháváš.

iluze se ve tvé hlavě uhnízdila, dobrovolná slepota ji dobrovolně skryla,

realita se však bolestivě připomněla, nová lež tu starou dokonale nahradila.

vyčítáš lidem lži a falešnosti a přitom s nima kráčíš po křivé cestě,

dokud neotevřeš své zbabělé oči, nečekej, že někdy dočkáš se upřímnosti.

sebeklam, tak ten tě vede do záhuby, drží tě ve světě mimo realitu,

prober se a nebo začni kopat hroby pro své sny, které nemají vůbec žádný smysl.

Podle směru větru naše pláště ubíhají, nakonec doplachtí na stejné smetiště,

kde hnijí spolu s ostatními zbytky z nás, co s páskou na očích šťastně žili.

věčné otázky z hlavy se nám vytratili, vlny v našich duších rychle uklidnili,

jednou pro vždy naše hlasy umlčeli – denodenně mě o tom všichni přesvědčují.

Vřískot

(text&rap: Tma; hlas: Dar; beat: Shadowville)

říkala jsi že chceš mít jen svůj kus místa kde příběhy a hlasy naplní svůj význam,

říkala si, že hledáš se ve tmě a světlech že tvoje místo je na jiným světě,

na hromadách sutin když ztrácela ses za obzor / sny bořily stožáry tvých jistot a tvůj vzdor,

chtěla ses jen schovat a být chvíli sama svázali ti ruce / rukávy za zádama.

snažili se dostat do tvojí hlavy/ narovnat rozum/ snažili se uzdravit představy,

pilulkama ve dvě, v šest a v osum,

představy který byly vřískotem tvý duše/ příběhy, který nemohla jsi zaspat.

probudily tvůj strach/ tak odešlas jinam/ hledat svůj kus místa a opravdovej význam,

natahuješ ruce prosíš o kus místa/ o chvíli pozornosti / ozvěnu svých slov/,

prosíš o souhlas/ o šanci a o možnost,

podívat se do očí a nebýt si v nich cizí.

podívat se na svět očima svých blízkých.

často vidíš věci, který nevidím,

často slyšíš hlasy, který neslyším.

jsi daleko na místech kam dívám se často,

vzpomínám / jak před v noci bála ses zhasnout.

viděla si místa, kde natahují ruce démoni a stíny/ kde ječí tvoje duše/ není čas na hrdiny,

viděla jsi místa, co budila tvůj neklid/ ruce tvých blízkých nebyly ten úkryt,

který tě mohl zachránit/ který tě mohl zastavit/ uzdravit.

„Jsme oběti, ano jsme oběti démonů, jež nás prokleli.

Můj démon je touha, touha patřit do tohoto světa,

do světa, který mne právem odmítá přijmout,

protože jsem jiná. Já do tohoto světa nepatřím,…“

(jde o text básně, kterou napsala jedna dospívající dívka trpící schizofrenií předtím, než se rozhodla opustit tenhle svět) 

statní klidně jsou dál cestou svojí nevidí že v rohu třeseš se a bojíš,

že bojíš se hlasů že bojíš se času co zastavuje trasu tvýho života.

lidská hlava je hlavolam / každá věta jinotaj,

lidská hlava je hlavolam / hlasy v tvý hlavě se chichotaj.

slyším ozvěny vřískotu tvý duše – ten pokoj nezhasínám – bojím se, že usneš,

slyším ozvěny vřískotu tvý duše – ten pokoj nezhasínám – bojím se, že umřeš.

kusy pravdy ve tvý mysli oplotili a zahnaly do vycpaných děr tvou fantazii,

vidím tvůj strach jako příběh v kině,

z člověka je sebevrah/sebevražedkyně.

život´s dala do hry/ musela prohrát,

snad našla jsi místo/ kam mohla ses schovat,

snad našla´s to místo/ klid poskvrněný mysli,

úkryt, kde hlasy nemohly tě tríznit.

snad našla jsi význam a odpovědi ve smrti/ jednou snad odpovíš mi,

už ti jdu naproti…

Ve spárech bestie

(text&rap: Smrad; beat: Shadowville)

ve vzduchu je cítit pach strachu a napětí.

vždycky bylo a bude potřeba obětí nasytit bestie apetit.

její hlad však neukojíš.

požehnaná rukou moci co rochní se v naší krvi.

bez zábran a slitování si užívá ty masakry.

který stejně jako už tisíckrát v historii udržují status quo-

plameny hranic zbarvují obzor do červena. strašný jekot

a smrad spáleného masa. kolem temná maškara inkvizice

a muž plivajíc na tělo své ženy kterou umučili dřív než stačila

přijmout očistu ohněm.

bestie stále má chuť zabíjet. mocní se nikdy nepřestanou bát o moc.

krev poteče, buď si jistý ať už jsi kdokoli v opozici-

aktem nepřizpůsobivosti sis totiž vysloužil cejch mrtvého mučedníka

pro těch pár, kterým dovolí nezapomenout.

kontrola, útlak, zastrašování, pronásledování (tím to jenom začíná).

masové hroby a světové války, smrt, bolest a utrpení je jen zlomek umění bestie,

ještě ráda klame a drží lidskost na uzdě a jako jediná se umí poučit z historie.

jak se asi dneska moc zbavuje hrozby? pomalu zlegalizuje její eliminaci –

média. trychtýř do hlavy společnosti tě postupně přimějí nenávidět kohokoli.

jednou to mají být teroristi, nebo radši celej blízkej východ. doprdele s ním,

pošlete tam armádu a zbavte nás té hrozby.

Jasně. i oni maji zasranou vinu, ale co bys dělal ty, když bys přišel o rodinu

a dali by ti možnost pomsty strůjcům toho zločinu..JETOTĚŽKÝ.

v Kanadě zavíraj levicový rapery, tady se pustili do posranejch náglů (jasně,jsou to zmrdi),

ale to je státu jedno a bestie jen čeká na správný klima, kdy vymazat z povrchu ideu odporu

a na cáry rozervat sebemenší možnost kritikou ohrozit diktát pyramidy moci.

já proto dál ponesu dědictví vzdoru vstříc, příštím generacím, potomkům

čarodějnic, kteří vykopou svůj starodávný vztek a bolest a dostanou své pomsty.

(pomsty všech pohřbených pro blaho elit)

Nulajedna

(text&rap: Kolona, Smrad; beat: Srandabeats-Fogosh)

Vše, co je do života potřeba vědět řekla ti ta bedna plná jedniček a nul,

na splátky koupená moudrost světa, co z nás dělá jenom v plotě kůl.

jediným tlačítkem otevřu pohádku, kde je o mě zájem a mám všechno na háku,

nejsi členem? Buď členem, líbáme tě na dálku.

jsi výjímečnej, jsi výjímečná, se svejma kecama hurá do světa,

určitě tě potěší, až tě někdo utěší, že jsi nejlepší, unikátní.. člen společnosti otočných židlí.

po proudu blaženosti plyne čas příjemněji, můžeš vstoupit do jakýhokoli ega.

stačí ti k tomu login a heslo a můžeš stavět lidi, jako kostky z lega.

s oblibou nafukujeme svý bubliny, aby byly středem zájmu tý spodiny,

která se stará jen o sebe – ne vlastně, o tebe tu jde.

já, jako svatyně drahá, ale dostupná, jak chyba,

průhledná jak horská voda, hořká, jak slina,

co z tebe leze z čistý nenávisti, co tleje ve vrstvách, jak podzimní listí,

a hnije a hnije pod problémama ostatních.

řekni světu, jak to teda máš, ve změti lidí se hledáš,

nevíš si rady, co s takovým úkolem, když už všechny rady lehly popelem.

stačí jen doufat, že tě někdo najde, vezme tě pod křídlo a snad se tě ujme,

není to tak zlý, jak ti každej cpe, když se můžeš rozhodnout, kudy jít.

a až se začneš morfovat jako ostatní, nezapomeň zrušit svý profily,

který tě v tom všem jen brzdily a tvoji naději jen tlumily.

přemejšlel jsi někdy jak může být lehký odcizit se sám sobě?

Jednou ráno se vzbudíš a zjistíš, že ten kdo si tebou zuby čistí je jen výtvor,

tvá stavba jištěná lešením ze lží a lživých rolí.

Koláž ze slov co jsi nikdy neřek, s plnou hubou slov co ti vůbec nechutnaj.

hlavně hlasitě si pochutnávat hlavně hlasitě si pochutnávat.

svou přirozenost jsi nechal pohozenou ve stejný díře, kde má místo svý i tvý svědomí.

Jen co ho vykrmíš sladkým zapřením krásy tvé nedokonalosti,

jen co ho vykrmíš sladkým zapřením krásy tvé odlišnosti,

přibere a ztěžkne. a co pak s ním? hodit do díry!?zabít!?

Stejně jako všechno, co se připlete do cesty všem těm cizím snům, za kterýma se slepě ženeš,

všem těm cizím cílům, který si přijal jako manuál, (vrchol) života,

všem těm cizím pravidlům, který vždycky budou srát právě na tu tvoji hlavu.

nemysli si, že na tebe zbyla jen ta všema ohmataná verze pravdy,

i tvý chyby tu mají místo, tak vítej doma ve stoce, kde vzduch je čistší…

Freegan/ka

(text: Smrad; rap: Smrad, Kolona; beat: Phoenicz)

Chceš-li dáti smrtící ránu globální ekonomice,

vzdej se nakupování krámů a projeď popelnice.

vždyť je plní lidé zhýčkaní, módními trendy zasažení

a na nás tam po nich čekají spousty věcí k upotřebení.

Kabelky, hodinky, skříňky do koupelny, dárky pro babičky, kalhoty, hrníčky,

žrádla a pití co hrdlo ráčí, je tam všechno, tak koukej začít.

Gramofón, mikrofón, reproduktor, sbírka známek i dětskej traktor,

je tam, hmm, na co si vzpomeneš, tak dělej, dřív než vyměkneš.

zahoď stud, oslov pár druhů, odpadní brigadu zkooperuj,

věz, že brzy naleznete pár perspektivních kontejnérů.

dumpster diving – je moje vymanění z koloběhu sraček trhu,

dumpster diving – je moje nasrat na praktiky nadnárodních společností,

dumpster diving – je moje proplouvání sítí propagandy kapitálu,

dumpster diving – je moje vyhlášení války tržní ekonomice.

možná ti to příjde směšný, možná trochu nechutný,

ale možná že jseš v tomhle směru taky trochu povrchní.

já nevim. co vim, je, že je doba, kdy hlad a chudoba šíří

smrt, sužuje životy a plní kriminály.

je doba, kdy peníze udávaj pravdu a doba kdy pravda se dá koupit,

je doba, kdy bohatí ovládaj vládu a doba kdy chudí se nechtěj bouřit,

je doba, kdy pro ropu války se vedou a doba kdy korporace vydělávaj na režimech,

je doba těžkýho krvavýho kapitalismu a vybírání popelnic je způsob jak zůstat čistej.

Zaslepen realitou

(text&rap: Phoenicz, Kolona; beat: Phoenicz)

Kráčím po chodníku zaslepen realitou,

A nevnímám hlasy v hlavě, který mi stále lžou.

Když šlápnu vedle, čemu teda říkám vedle,

Mimo chodník se to přece občas lépe šlape.

Ale po silnici se jezdí, ale nechodí,

Tak to sem zase vlezl někam, kam nepatřím.

Nikdo mě však nevyhodí, musel by vyhodit i sám sebe,

Protože sám chodí po každý cestě.

A já, kterej vnímá realitu, realitu zobrazenou v muzice,

Obrazy maj taky svý kouzlo, ale tomu je třeba učit se.

Literatura mi nic neříká, ale dám na literární názory,

Divadlo jsou pro mě jen příběh a mluvící postavy.

Možná je to kvůli tomu, že jsem zaslepen realitou,

Realita, která mi dává rady, jak do koloběhu nezasáhnout.

Jak? Pochopíš až když každá věc bude mít příčinu,

Čin bude mít následky a dočkáš se potrestanýho zločinu.

Jenže, až já pominu, neprominu promiskuitním ideálům,

Moderní žena, versus staromódní muž, dost už!

Mám oči votevřený, ale vidím jenom tu svou realitu,

Nevidím dveře, přesto se snažím ve tmě nahmatat kliku.

Všechny okna otevřený, ale průvan tu vážně žádnej není,

Realita je asi to, že sou ve skutečnosti zavřený.

Ale tím, jak se pohled mění, jednou ze shora, jednou zdola,

No od toho tu slouží ta zmiňovaná klika.

Pokud ztratíš pojem o čase, anebo čas ztratí pojem o tobě,

Začni uvažovat, jestli na omluvy ex-ex-ex není už pozdě.

I když ex je blbec, chápe moc dobře, že už nemá cenu řešit,

Hrotit, hádat se, chce jen skládat a mimo to spokojeně Žít!

Když řekneš to neřeš, já to budu řešit ještě víc,

Protože není realita všechno to, co kolem sebe slyším a vidím.

A pak to bolí, ono to bolelo i před tím,

Ale ne tolik, ale o tom povyprávím, až svoje vášně trochu zklidním.

Zaslepen realitou, čekám na svůj osud,

Osud na mě čeká doma, a tak hledám svůj domov.

Nebydlím tam, kde žiju, tak jak sem bydlel dosud,

Nejedu podle osnov, odjedu na prázdnej ostrov.

Zaslepen realitou, utíkám před sebou samotným,

Ty utíkáš před čím? Přece, život je krásný.

Řekni mír a lásku, ale to už dávno není realita,

Tak co je lež, a co je sakra pravda…

kráčím vedle tebe avšak v jiný ulici,

oba víme že jsme v jednom městě, dělí nás však ti ostatní.

za každou chybu moje superego krvácí,

proto dělám věci, co ze mě dělá menší zlo.

jsem slepej, takže nevidím, že se to nepovedlo,

krvavý stopy značí tvůj přesnej zásah,

tahle střela nevyšla vniveč.

realita ze mě udělala snadnej terč.

no tak střílej, jsem tu pro vaše pobavení,

můj jepičí život končí každou tvojí vzpomínkou,

a stejně jako včera omámenej realitou,

zjistím že nic jako ty vlastně vůbec není.

máš v rukou celou moji sbírku duší,

ty, co mě přeměnili na moji aktuální verzi.

cestu, kterou vytyčíš, já zdolám první,

a pak se uspokojím svou vlastní katarzí.

preventivně formuluju svoje omluvy,

pár otřepanejch frází přece všechno napraví.

lacinej klíč zpátky do reality (už zase?),

klíč kterej pak do kanálu zahodíš.

a on se spojí, ve velký monstrum se přemění,

a nasadí ti velkýho brouka do hlavy,

a už tě nepustí, a tak jako ti předtím.

okusíš reality šedej odstín.

zaslepen realitou, čekám na svůj osud,

osud skrývá se ve mně a tak hledám cestu k sobě.

cesta zdá se být křehká, když myslím sám na sebe,

takže stejně díky tomu všemu dojde i na tebe.

Zaslepen realitou, utíkám před sebou samotným,

Ty utíkáš přede mnou, protože se bojíš.

vzpomínáš na to, co už dávno není realita,

tak co je lež a co je vlastně pravda?

Útoky myšlenek

(text&rap: Tma, Smrad; beat: Phoenicz)

Je nás míň a míň co bysme bojovaly,

za názory, za činy, za sny a ideály,

bojím se říkat, že pořád ještě věříme,

že to co děláme vede k naplnění,

že naše myšlenky jsou nejcennějším majetkem

a že se to jenom těžko změní.

jsme nepohodlní nechtění odstrčení vymanění,

chtějí nás včlenit – zasadit – nechat růst a nebo vykořenit.

nejde to – jsme přesvědčení – jsme armáda snílků – nezničení,

obklopení bilboardy sociální nejistot, živoříme na okraji periferií,

propadení do samoty bez hodnot, vězni vašich názorů a histerií.

vymanění – odtrčení – nepohodlní – stelem si na cizích postelích,

ve dne s nataženou dlaní a v noci schovaní v podzemí.

bojím se, že taky takhle dopadnu, bojím se, že taky dopadnu tak tvrdě,

že nepřijmu zodpovědnost za svoje činy,

že po nocích hrdě si nebudu hrát si na hrdiny.

vzdát se svých přesvědčení je cesta k umučení,

umlčení – pohodlnost křeslech – a odpovídat jenom když se ptají

v heslech, co nic neříkají – přeříkavat slova z novin a televizí,

vzdát se názorů, činů, snů, vizí – zůstat si cizí, nerozumět, neumět, rozumět nerozumět.

neodpovídám na otázky, neodpovídám představám.

chtějí mě vysát se všemi smítky a zamýst zbytky vize – pod zem,

kde si mě vezmou kořeny, co čekají a mají žízeň – poď sem.

slyšim jejich hlasy a naléhavé prosby, trhám řetěz poslušnosti

a nebojim se hrozby rozbít.

bojím se bojím, že jednou klesnu hluboko ve svých očích,

že se k sobě otočím zády a vysměju se do tváře všem probdělým nocím,

které mi udělaly jasno-spíš polojasno-možná pořád tápu v mlze,

ale alespoň vím, že bez bouře všechny umoří to pěstovaný dusno.

bojím se, že jednou zapomenu, co nejde zapomenout-kdo jsem.

že mě zlomí, že mě zkrotí, že sám zbortím hráz svých zásad, jako hajzl z karet.

Bodnu si dýku do zad,koleno do úsměvu a rána pod pás-a to všechno

jenom kvůli falešný jistotě, že svůj zpropadenej život možná dožiju v už splacenym domě,

12 hodin práce ve fabrice-8hodin spánku a čtyry hodiny utrácení penězm

každodenní náplň torza života v jistotě,

nejsem spokojenej se zavedenym řádem,ve kterym autorita je placená funkce a vejplaty jsou chléb a hry, kterýma všem s úsměvem zavírají huby.

no a proto dělám řadu těch špatnejch věcí, kterýma by si měl opovrhovat!

no a proto myslím na ještě horší věci, který by konečně dali světu facku a za vlasy tě vytáhli z bahna poslušnosti k tý prastarý lži a omylu..ale kdo ví?

Krvavá mantra

(text&rap: Smrad, Kolona; beat: Shadowville)

Tisíce životů je denně obětováno pro zdánlivou potřebu společnosti,

tisíce životů je denně umučeno pro rozmary lidské omezenosti,

tisíce tvorů spatřilo světlo světa jen aby byly potravou sobeckosti,

z tisíců z nás se stali vrazi, z důvodů společenské lhostejnosti.

Denodenně se potírají krví nevinných otroci jednotného fenoménu krásy,

denodenně si krvavě připomínají umělou nadřazenost lidské rasy,

denodenně vydělávají na smrti a plní si penězi vlastní kapsy,

denodenně krutě trápí nevinné pro krvavé pobavení lidské masy.

právoplatná genocida zvířecího druhu,

ve jménu zákona o soukromým vlastnictví,

státem požehnaná legislativa co nezná slitování.

pod vládou nadnárodních korporací, co ze života udělali produkt,

se lidská masa ztrácí ve svých lžích, co mají na pultě vždycky svoji cenu.

oklamaná tradicí a informacemi, co ty vrazi stále udržují,

si stále obhajuje svoji neoblomnou pravdu – krvavou mantru:

„moje tělo potřebuje maso k životu, bez něj dozajista umřu

zvíře je tu pro to, aby bylo jídlo, tak proč sakra něco měnit?“

a ty dál zavíráš oči – nechceš vidět utrpení,nevidět je jednodušší,

a zacpáváš si uši – nechceš slyšet pravdy, pravdy který bolí,

požíráš zbytky své humánnosti, zvolil jsi cestu pohodlnosti.

požíráš zbytky své humánnosti, zvolila jsi cestu bezcitnosti.

každá cesta má svoje rozcestí, stejně tak můžeš žít i jinak,

stačí se otevřít vstříc novým objevům, vylez z klece a zkus bejt vegan/ka.

sněhová vločka spouští lavinu, každej jedinec má sílu,

kapky deště tvoří oceán, co dokáže stvořit obrovskou vlnu.

Jako vy

(text: Kolona; rap: Kolona, Smrad; beat: Tofu Thrasher)

ta hořkost na jazyku, co znehodnotí slinu

a slávu našich předků, co mrhali krví,

pro něco, co nás ničí, uspí a skličuje,

denně bolí a deprimuje.

a jako hlen v krku škrábe,

tak i slunce všemu pořád vládne

a my a naše ksichty nasraný,

co si myslí, že je všechno zasraný,

co do každýho valí klíny, aby vypnuli svý splíny,

se zase uložíme ke spánku a necháme se poddat vánku,

co je cítit výfukovým plynem, cigárama a pivem

-já si to nevybral, tak nasaď respekt,

sundej masku a vybal ty svý teze o tom, jak je všechno na hovno,

a stejně jako šutr klesáš na dno a já se konečně budu moct odrazit,

ze dna na souš se vyplazit a založit novej svět,

kde nebude vládnout fet, elita a společnost sket

a pak si lehnu na záda a zjistím, že ta sketa jsem já

-já ji vytvořil, krmil a vychoval,

zatímco ostatní snili a já litoval,

že sen je jako mlha – ztratíš se a (nic)

a seš tam, kde všichni, nejistej a všední, protože to, co diktuje je marný,

jako tvoje drahý hadry,

tak proč válčíš s ostatníma, když válka je úplně jinde?

V tvojí hlavě – ne nikde jinde.

A ten bordel, co v hlavě máš, mám i já – nejsi sám, nejsi sama.

Protože to zlo, na který ukazuju sám tvořím, tím že existuju,

můžem si všichni podat ruce, jak nám to jde tak pěkně hladce.

do dalšího dne s úsměvem a my už víme, jak to všechno provedem,

ne, ne, hlavně neutíkat,

protože my tvoříme zlo,

to neprůstřelný sklo,

to věčný trapný alibi

a nekonečný sliby – chyby.

a nakonec máme co dělat, abysme to ustáli

a z plna hrdla se tomu vysmáli,

protože sme stejný, jako vy všichni.

Mučedník

(text: Kolona; rap: Kolona, Smrad; beat: Tehanu)

Umírám jako mučedník v teple svýho domova,

najisto vím, že moje kosa na kámen padne.

moje role zhmotní se v obraz před kterým na kolena klesnu,

a oni za odměnu seřadí šiky a vydají se na cestu.

a všechny šlépěje důkladně zametou, hrubou záplatou stojatou vodu rozhrnou a s klidem v duši nasměrujou uši na tu stranu, kam ukazuje politicky korektní ošlehanej hnát, skvělej trénink, když si chceš něco namlouvat, či snad hrát a nebo tím jen tak proplouvat-oni se neptají, oni konají a vychutnávají explozi svýho ega.

v ten okamžik kdy na kolena klesám, jejich síla směřuje k výškám, v okamžiku mý kudly v zádech uvědomění, už někdo stříká stencil s mojí podobiznou a datem úmrtí, jsem mučedník, tak koukej poslouchat a klapky na oči

moje jméno přemění na symboly, na který jsem si hrál, tak jako vy ostatní,

umřel jsem snad jen proto, abyste se za mě jednou v roce modlili?

Možná že líp byste udělali, kdyby ste mě za ruku z baráku vytáhli

a udělali něco, o čem jste předtím jenom mluvili.

jenže já jsem teď ikona a vy jste moji vyznavači tradic.

vzpomínáte, nezapomínáte, ale já už nevím, proč jsem se vlastně snažil,

když každou vzpomínkou oheň zhasíná a průřez tvojí myšlenkou se bludišti podobá,

…a já v něm bloudím-donekonečna.

Kolotoč

(text&rap: Kolona, Smrad; beat: Budhi)

otevřeš duši, dostaneš facku,

v umělým světě máš však devět životů,

jako kočka, co ze všeho se vylíže,

chodíš na okraji všeho, nic se ti nestane.

něco mi říká, že nic není na pořád,

tak i tvoje životy postupně ubývaj,

a jako Ikaros pocítil svůj pád,

tak i ty se budeš ze země sbírat.

čas od času se procházím městem

a sleduju jak všechny kočičí hlavy odolávají

náporu podivného povinného provozu (město).

podpadky pomalu omýlají ty hlavy,

a tupí jejich ostré rohy a hrany.

jak nenechat vymlet svoji hlavu?

a jako Ikaros pocítil svůj pád,

tak i ty se budeš ze země sbírat.

paranoia kontra realita,

věčná válka, smutná pohádka,

tam kde slunce pálí, rozpouští se vosk,

tam kde zdi končí, bývá onen strop.

nemůžu bejt dospělej, kopat si hrob,

zároveň zamíst zbytek mejch stop,

který končí, kde já začínám,

křídlama mávám, do prázdna unikám.

Vymejšlím manévry, úskoky, úniky z

koryta davu ven, směrem z výběhu z

plotu, z rodných čísel a kontokorentů.

a rázem mě to napadne. spásná myšlenka,

záchranej kruh, světlo ve tmě – fingovaná smrt.

stačí jen nebát se, vzdát se pohodlí zázemí,

vyvrátit kořeny, přespávat v podzemí,

v kánálech cizích měst, nebo v ozvěnách

lesních jeskyní. najít na čas svůj úkryt.

Přikrýt se stínem.

který končí, kde já začínám,

křídlama mávám, do prázdna unikám,

odhodíš krunýř na křivení páteře, cos v patnácti

darem vyfasoval a pak se můžeš poprvé

nadechnout své osvobozující samoty.

na srážku s blbcem vždycky připraven,

následně zaskočen svým sokem.

stejnej zápas pořád dokola,

stejný chyby, stejná taktika.

šlape mi na paty můj vlastní stín,

co vzal si podobu všech dějin,

mám tu výhodu, že jsem napřed,

učím se z boje, jsem křik z ticha.

chci v klidu zemřít, nechte mě odejít,

Vyvěste parte do vytrýny na náměstí.

a popel z mýho obojku a náhubku,

rozsypte v čekárně na pracovním úřadu.

a až na mě velín zapomene,

a až mě nepozná ani rybí oko kamery,

překousnu kolotoč společenské smlouvy,

a vpiju se do divočiny tvý fantazie..

a ty mě nebudeš oplakávat, jsem z toho venku.

jak lampión na noční obloze, jak korek tančím

na hladině a netočím se po směru cizích ručiček.

jsem vysoko nad dusivým oparem kontroly

a hluboko pod základy pilířů kontroly.

jsem neurčitá vzpomínka, jsem zapomenutej sen,

jsem neproběhlej den, ne jsem křik z ticha.

Ve stínu

(text&rap: Edosh, Kolona, Phoenicz, Smrad; beat: Edosh)

Ve stínu světa, co prostupuje mnou,

Ve stínu světla, těsně pod žárovkou,

Ve stínu lidí, sebe sama,

Chodím po světě a hledám vraha.

Ve stínu světa, co prostupuje mnou,

Ve stínu světla, těsně pod žárovkou,

Ve stínu lidstva, jsem sám,

Vrah, vrah, vrah, vrah….

S každym krokem mi přibývá chůze,

Chodím tak po světě ve špinavý blůze,

Ve světě lidí jsem ten jediný,

Divný a temný, sám v sobě stín,

Jsem to, co skrze mne odráží Slunce,

Sněť světa, jedno barevný srdce,

Pěkně mě ten svět potřel barvou,

A já nemám štětec, tak nemám na vybranou,

Celej život si odrážim to, co sám chci,

Jsem stín, co je vinen kdejakým přičiněním,

Lidi ze mě dělaj to, co nejsem,

Jako zlej sen, utíkám před žlutym světlem,

Všechno mi přitom padá na zem,

Lidi to seberou a řeknou, že jsem blázen,

Svět je přede mnou, já mezi ním,

A za mnou na zemi leží nekonečnej stín…

moje stíny mají nekonečno podob,

tryskám svoje utopie jak o závod,

asi těžko najdu svoje místo na zemi,

když už všechny pomyslný kostky byly vrženy.

žiju z tvejch pochyb o bezradnosti,

když do sebe leješ pivo, já chystám pomsty,

když se ráno budíš s kocovinou, moje dílo je s úspěchem dokonáno.

snažíte se o útěk kdejakejma způsobama,

avšak můj stín je o krok před váma,

než si mě všimneš,budu nejspíš pryč,

to, co po mě zbyde se transformuje v nenávist.

nezkoušej se mnou polemizovat o moji existenci,

protože díky vám budu pořád na živu a v kurzu,

něž se z gauče zvednete a zhasnete lampu,

která chladně uspí moji touhu.

Ve stínu sama sebe, krvácejícího nebe,

Yes Edosh, s hlavou o zem s tím, co netolerujem.

Se stínem na ruce v ruce i v hlavě,

Naproti nekráčíme smrti ani slávě.

Jasně, divnost je způsobem odlišení,

Jako vzkříšení toho, co bylo dřív utajený.

Chromý nápady versus slíbený pochyby,

O tom, že když jdeš na ryby, sou okolo stíny.

Totiž, to se ti v noci přeci nestane,

Jen uvnitř se něco pohne a nikdy to tak nezůstane.

Jo, ale ve dne je vidět mnohem víc temnoty,

Co se odlišuje od svobody všemi základy.

Jenže základem je zůstat pevně nohama na zemi,

A proto je špatnej přístup urychlený.

prostoupen absurditou onoho světa za plentou,

zavalen daleko pod zenitem hřebene pravdy.

klamán vnady lži tý vši všivý, který každej rád k nohám padne,

páteř si zvohne a zhasí plameny ohně, ty prameny světla,

jež prozrazovaly, na jaký straně záclony nám v jejich stínohře asi tak místa vybraly.

a někde v černočernym stínu stinných stránek tohoto světa, skryta je i moje silueta,

přikryta tíhou vědomí, totální absence svědomí, tak nějak globálního ražení,

jestli mi rozumíš.

a mě nezbejvá nic víc než dál a dál, pořád dokola z ticha řvát, že právě zdola

vede cesta morálního prozření, ty vole.

Konzumace nehmotného

(text: Tma, rap: Tma, Smrad; beat: Phoenicz)

žijeme v iluzi reality, kde nehmotný se stává kozumním

a tak konzumujeme city / když voláme po anarchii,

kozumujeme vztahy a konzumujem lidi,

starý pro nový, zapomínáme a měníme/ stavíme a hned zas boříme.

v iluzi toho, že jsme lepší se stáváme zlými/ cizí klín vytloukáme klíny svými,

z pocitů nicoty už nás vytáhnou jen hry na naše ego,

s úsměvem sobě vlastním krmíme ho,

vědomím neohroženosti a velikosti,

se zatnutými pěstmi už se neumíme stydět,

chceme být víc slyšet / chceme být  víc vidět,

my s naší schopností víc a víc nenávidět,

nenávidět systém a pohrdat jeho zákony,

odsuzovat konzum mávnutím ruky,

a přitom koexistovat a využívat, konzumovat

a říkat že děláme to přece jinak.

když nekonzumujem hmotu, ale vědění,

ztrácíme iluze sny a bohužel taky svědomí,

konzumujeme nehmotný, svý bližní a i cizí,

konzumujem vztahy konzumujem lidi,

věříme, že přijde jakási revoluce i bez nás,

a tak čekáme schovaný v děravejch bednách,

naše činy za nás mlčí / ztrácíme zrak,

naše činy za nás mlčí zavíráme oči,

v povrchních přáních velebíme svoje lepší já,

doufáme že ten druhej snad to nepozná,

že konzumujem jeho čas a jeho tělo,

jeho srdce a jeho ego.

konzumujem vztahy konzumujem city,

konzumujem emoce a konzumujem lidi,

říkáme, že nekonzumovat věci vede přeci k  revoluci.

často se bráníme a křičíme, že je normální,

odhodit zábrany a nebejt morální,

zapomínáme na cíl, na cesty, které k němu vedou,

ztrácíme se / bijeme mezi sebou,

někdy se zapomeneme, není to ničí vina,

společnost nás ničí jako rakovina,

stále ještě věřím, že najdeme tu cestu pravou,

po které odejdeme stranou tam, kde nás nedostanou,

kde bez prostestů a výčitek / obestřeni kreativitou,

postavíme lepší svět, teď už opravdu bez konzumu,

při rozumu/ konečně bez konzumu,

protože zatím stále jen ve jménu bestií konzumujem

nehmotný / i tenhle konzum zabijí.

konzumujem vztahy konzumujem city,

konzumujem emoce a konzumujem lidi,

konzumujeme sny v bezesných utopiích.

co si člověk má pomyslet o druhých,

když jednou ukáže slabost / ti ho hned opustí,

a tak raději už neukazujeem slabost, nechodíme s kůží na trh,

neobnažujeme se na kost/potlačuji vztek i radost,

i ve scéně se totiž prosazují trendy, kritický myšlení nahrazují happy endy,

klasickej konzum nahrazuje konzum v jiný barvě,

pocitům nicoty věříme místo karmě.

já takhle nechci žít,

šlapu po svědomí scény/ která ve jménu boje mění úsměv v karikaturu,

sny na problémy / nepokoje,

která konzumuje emoce, konzumuje vztahy a city,

které žije jen v iluzi reality.

v iluzi reality, kde nehmotný se stává konzumním

a konzumovat rozumným.

Reklamy